Marina

Můj domov se stal mým vězením.

 

Pamatuji si ten první den, nikdy na něj nezapomenu! Probuzení v 5 ráno, nekonečné volání příbuzných a sousedů, všichni panikaří, nechápali jsme, co máme dělat. Nevěřila jsem, že se tohle může stát, že válka je opravdu skutečná.

 

Už kolem osmé hodiny ráno v ulicích mého města zavládla panika. Na silnicích se tvořily zácpy, všichni se snažili opustit město. Jiní lidé stáli ve frontách do všech obchodů, supermarketů, lékáren a skupovali vše, co mohli unést.

 

Všude kolem bylo slyšet troubení aut, křik lidí a vzdálené výbuchy. Nikdy předtím jsem neslyšela výbuchy. Během prvních pár dní opustilo Cherson mnoho lidí, spousta mých přátel a příbuzných. Můj pětiletý syn, moje matka Helena a já jsme zůstali doma, protože jsme neměli možnost odejít. Třetí den války vstoupili do města ruští vojáci. A pak nám bylo úplně jasné, že jsme sami, nikdo nám nemůže pomoci, nikdo nás neochrání. Armáda vjela do města v tancích, obrněných transportérech a vojenských vozidlech. První dny okupace se místní lidé snažili vzdorovat, ale mnozí byli zastřeleni. V parcích a na náměstích, kam jsem obvykle chodívala na procházky se svým synem, ležely mrtvoly a nikdo je ani nemohl odnést.

 

Ruská armáda střílela na obytné budovy, jedoucí auta a lidi přecházející silnici. Město strachem ztichlo. Ulice byly prázdné, všechno bylo zavřené. My jsme taky zůstali doma, báli jsme se vyjít ven. V té době nebylo možné koupit chléb ani jiné potraviny. O týden později jsme se s maminkou střídaly ve čtyř až pětihodinových frontách a doufaly, že si koupíme nějaké jídlo.

 

Víra v osvobození nás provázela každý den. Přáli jsme si vrátit se k našemu běžnému životu, ale bohužel každý den ve městě přibývalo víc a víc ruských vojáků. Dělali, co chtěli, vykrádali obchody, odváželi lidi, odebírali auta, určovali nám – kdysi svobodným lidem – vlastní pravidla života. Mezi šestou hodinou večerní a osmou ráno byl zákaz vycházení, na ulici se nesměli pohybovat více než dva lidé pohromadě. Muži měli mít rozepnuté kabáty, když byli zastaveni hlídkou, aby mohli být prohledáni. Bylo nebezpečné řídit auto, protože auta mohla být zabavena. Nebezpečné byly i běžné procházky, lidé byli odváženi rovnou z ulice neznámo kam. Se synem jsme byli skoro pořád doma a schovávali se na chodbě před neustálými výbuchy.

 

Po dvou týdnech nebylo ve městě dost jídla a léků. Jediné, na co jsem myslela, bylo, že nesmím onemocnět a musím se postarat o syna, jelikož chyběly léky a nemocnice nefungovaly. Šetřit se muselo i na jídle. Snažili jsme se také pomáhat osamělým lidem a důchodcům. Neustálé boje a ostřelování, chvění oken a dveří mi nedaly spát mnoho nocí za sebou. Někdy jsme se schovávali ve sklepě našeho domu s dalšími lidmi, protože protiletecké kryty byly přeplněné a byly daleko od domu, ve kterém jsme bydleli.

 

Od té doby se to jen zhoršovalo. Neustálý strach jít ven a strach zůstat doma. Báli jsme se usnout, co když se už neprobudíme? Celou tu dobu byl můj syn se mnou, usínal pod výbuchy, schovával se za tmavými závěsy před vojenskými vozidly, které každou hodinu hlídkují v ulicích a svítí reflektory do oken domů. Zapomněla jsem na šťastné dětství svého dítěte, na jeho první úspěchy ve sportu, smích a radost. Už si nehrál s dětmi, nechodil do školky, nechodil na procházky. Byli jsme uvězněni v našem bytě, v neustálém strachu a úzkosti.

 

Vše se zhroutilo, veškerý život se zastavil. Ve městě byly uzavřeny všechny školy, školky, obchody, supermarkety, nemocnice, banky i lékárny. Žádná policie, hasiči ani lékaři.

 

Ruská armáda se zmocnila nemocnic a zřídila si tam své vlastní, obsadila všechny státní instituce. Dokonce i knihovny, v jedné z nichž pracovala moje matka. Odvezli všechny počítače a vybavení knihovny. Prostě přišli do našeho města a zničili vše, co jsme tak dlouho budovali a co jsme tolik milovali.

 

Vojáci se vloupávali do domů, vnikali do bytů a odváděli lidi. I nadále se ozývaly nejen již obvyklé zvuky výbuchů, strašlivé dunění stíhaček létajících nad střechami domů, odpalování raket, ale i výstřely automatických pušek, které se rozléhaly prázdnými ulicemi. Kromě všeho bylo neuvěřitelně děsivé to, že z dvou místních věznic, z nichž jedna je kolonií s přísným režimem pro zvláště nebezpečné zločince, byli propuštěni všichni vězni. Dokážete si představit, jak jsme se nyní všichni v ulicích začali bát nejen vojáků, ale jednoduše člověka, který prostě šel za námi?

 

Byli jsme v okupovaném městě asi 42 dní. Naděje v nás umírala stejně jako naše radost z života. Měla jsem štěstí, že jsem potkala muže jménem Vjačeslav, který v roce 2015 utekl před válkou z
Doněcku a přijel do Chersonu. Teď musel utíkat podruhé. Pomohl nám odejít z Chersonu do města Kropyvnytskyi, kde žije můj strýc. Pouhých 230 kilometrů jsme jeli 14 hodin. Projížděli jsme rozbitými vesnicemi, kolem zničených domů a vypálených aut. Přišly děsivější chvíle – kontrola dokladů, obsah auta, ruští vojáci mířili na lidi samopaly. Po stranách cesty bylo mnoho cedulí s nápisem – doly. Rusové pouštěli kolonu aut na otevřené pole pod palbou. Slovy se nedá vyjádřit ten strach. Ne, je lepší mlčet.

 

Když jsme dorazili k prvnímu ukrajinskému checkpointu, z očí nám tekly slzy. Můj syn Timothy zpíval hymnu Ukrajiny, byli jsme nesmírně šťastní, že vidíme naše vojáky.

 

Tato válka mi vzala všechno – můj šťastný život, moji rodinu, dětství mého dítěte, naše příbuzné, blízké lidi, přátele, náš domov. Jednoduše zničili můj svět a zlomili mi srdce!

 

Další tři týdny jsem zůstala se svým synem v Kropyvnytskyi. Kvůli neustálým leteckým poplachům pět až šestkrát denně se mu nechtělo ani vycházet na dvůr. Co dál? Jak žít? Bylo velmi těžké se rozhodnout odejít do zahraničí. Moje sestra Julia už byla v ČR, přijela z Charkova v polovině března. Měla štěstí, že potkala laskavé lidi, kteří byli ochotní jí poskytnout nezbytnou podporu a pomoc.

 

Bylo pro mě těžké opustit svou maminku a teď si vyčítám, že jsem ji nechala úplně samotnou. Nikoho jiného nemáme, maminka je sama, v okupovaném městě, kde nefunguje žádné spojení. Už ji nemůžeme kontaktovat, slyšet její hlas ani se jí zeptat, jak se má.

 

V Praze žijeme se synem již téměř měsíc s mou sestrou Julií a jejím synem. Naše malá rozdělená rodinka má dům a všechno, co k normálnímu životu potřebujeme – jídlo, oblečení a to
nejdůležitější je klidné nebe nad hlavou. Děti zase chodí do školky, radují se, smějí se, hrají si a baví se.

 

Měli jsme štěstí, že jsme potkali milé, ochotné, dobrosrdečné a štědré lidi z rodiny AMITY, kteří nám našli nový domov a vše, co k tomu potřebujeme, počínaje lžičkami a konče postelemi, spotřebiči a dalšími nezbytnostmi. Lidé z AMITY nám nejen dali střechu nad hlavou, ale pomohli nám vybudovat život od nuly. Podpora je velmi důležitá a my ji opravdu potřebujeme. Upřímní lidé s neuvěřitelně laskavým srdcem nám pomáhají nejen finančně, ale i citově. Bezmezná vděčnost patří těmto laskavým lidem. Na tohle nikdy nezapomeneme! A vím, že dobro zvítězí!

 

I rány na srdci se jednoho dne zahojí, ale černé díry v duši možná nikdy nezmizí. Válka je čisté zlo! Zlo, které ničí vše posvátné na zemi, vše lidské a bere lidem životy. Každý den se modlím za zdraví všech lidí, za mír a osvobození Ukrajiny!