Julia

Ahoj. Jmenuji se Julia, jsem Ukrajinka a chtěla jsem se podělit o svůj příběh. Vím, že dnes spousta Ukrajinců zažívá hrozné až děsivé příběhy. Pro mě je to nejděsivější vzpomínka v mém životě, která stále trvá. Je těžké uvěřit, že je válka, odůvodnit si to, pochopit a přijmout ji.

 

Pocházím z Chersonu a posledních 12 let jsem žila v Charkově. S manželem a pětiletým synem jsme bydleli v bytě v 11. patře nedaleko centra města.

 

24 února 2022 v pět hodin ráno moji rodinu probudily světelné záblesky, zvuky výbuchů a padajících bomb. S válečnými záměry vstoupila do naší země ruská vojska. Od prvního dne Rusové bombardovali vojenské objekty a důležitou infrastrukturu. Lidé v panice začali opouštět město. Tvořily se obrovské dopravní zácpy. Nemohli jsme si koupit jízdenku na vlak nebo na autobus. V obchodech s potravinami byly dlouhé fronty, regály supermarketů během pár dnů zely prázdnotou. Ostatní obchody byly zavřeny úplně – neměli jsme možnost koupit přenosku pro naši kočku.

 

Třetí den začali Rusové bombardovat i civilní objekty – domy, školy, nemocnice, trhy, obchody, sklady v oblastech kolem Charkova, jako je Saltivka, Alekseevka, Novi Doma.

 

Suterén v naší budově není vhodný k delšímu pobytu, maximálně několik hodin. Hlavní bunkr v naší oblasti, stanice metra, už byl přeplněný. Naši přátelé, kteří bydlí v jiném domě přes silnici ve
třetím patře, mají lepší budovu s chodbou chráněnou nosnými zdmi. Allespoň jsme si to mysleli. Trávili jsme tam noci a spali u nich na chodbě všichni dohromady – tři děti a pět dospělých.

 

Život se zastavil. Bombardování a výbuchy neustávaly ve dne i v noci. V Charkově platil noční zákaz vycházení. Vycházet ven se mohlo pouze za denního světla, protože všechna světla ve městě se v noci zhasínala. Celý den i noc jsme monitorovali situaci. Když zazněl poplach, museli jsme se schovat v suterénu nebo se jen modlit. Někdy jsme už ani neměli sílu se přesunout do úkrytu, ať vás klidně bombardují, jen když to všechno skončí.

 

Pátý den jsme byli v našem bytě. Zvuky výbuchů byly hlasité. Obvykle se schováváme v koupelně, pokud nás bombardování nečekaně zastihne doma. Tentokrát jsem zůstala u okna a dívala se na centrum města – před válkou to býval krásný výhled. Viděla jsem bombu, která spadla do středu města. Jako bych byla v paralelní realitě, ale byla to skutečnost. Byla to hrozná skutečnost. Bůh nás zachránil. Spousta lidí zůstala uvnitř zasažených budov. Nejspíš jsou v nemocnicích nebo, bojím se na to pomyslet, jsou již mrtví.

 

Sedmý den jsme konečně našli evakuační autobus s místy pro nás. Skoro žádné taxíky ve městě nejezdily, a pokud nějaký se podařilo sehnat, jízdné stálo až dvacetkrát více než běžné. Bereme své batohy a kočku v papírové krabici. Opouštíme Charkov s pláčem a myšlenkami na ostatní lidi, kteří tam museli zůstat.

 

Přejeli jsme se z východní Ukrajiny na západní. Samá dopravní zácpa, žádné místo k pronájmu, vše je beznadějně přeplněné. Nejdůležitější pro nás bylo, že jsme neslyšeli zvuky bomb. V jiných městech jsme slyšeli jen sirény. Začali jsme se bát jakéhokoli hlasitého zvuku – výtahu, pračky, tramvaje nebo popelářského vozu zvenku.

 

Do Lvova jsme dorazili za 5 dní. Rozhodli jsme se, že náš syn musí pokračovat v normálním životě, není možné prožívat dětství v zemi, kde zuří válka. Nejprve jsme si mysleli, že to bude jen na krátkou dobu, válka by měla skončit během dvou týdnů, maximálně za měsíc. Byly to naděje všech Ukrajinců. Dnes ale vidíme, že válka stále pokračuje. Naše kočka zůstala s manželem na Ukrajině a já se synem jsme odjeli do Polska. Následně do České republiky. Na naší cestě z Charkova do Prahy jsme zastavovali na šesti různých místech vděční za možnost přespání.

 

V České republice jsme plánovali zůstat u našeho přítele. Nakonec to bylo možné jen na jeden až dva týdny. Pomoci sociálních sítí jsme našli skvělou českou rodinu. Poskytli nám pokoj ve svém domě v Hostivici na dva měsíce. Pokračovala jsem v hledání místa k bydlení. Ve stejné době se mé sestře a jejímu synovi podařilo opustit okupovaný Cherson. Moje máma je bohužel stále v okupovaném Chersonu a nemáme s ní žádné spojení. Od 30. května Rusové pro celou oblast vypnuli ukrajinskou mobilní síť a přístup k internetu. Je tak těžké nemít zprávy a nevědět, jak se má naše máma!

 

Hledala jsem místo pro nás všechny, pro mě, sestru a naše děti. Bez spousty peněz a konexí je to v Praze těžké. Kontakt na Kimberly jsem dostala, když jsem byla na ukrajinském shromáždění v Nebušicích. Našli pro nás byt na tři měsíce zdarma a doufáme, že v budoucnu dokážeme pokrýt nějakou část nájmu. Amity nám pomohla se vším potřebným k založení nového domova v Praze, od postelí a ručníků po lžičky a hrnce. Pomáhají nám s jídlem, hledáním lékaře a školy pro děti. Společně také hledáme práci. Jsme neuvěřitelně vděční za setkání s Kimberly a Amity. Podpora v situaci, kdy se nepředvídatelně mění váš život, je tak důležitá. Tým Amity je úžasný! Je těžké uvěřit, že existují lidé, kteří ochotně a nezištně pomáhají v takových životních situacích. Stejně tak je těžké uvěřit, že kvůli válce v roce 2022 musíte opustit svůj domov.

 

Amity, jsme vám vděční za vše, co děláte, za vaši laskavou podporu a velké srdce.

 

S vírou ve vítězství! Sláva Ukrajině! Sláva hrdinům!