Anastasia

Chci vyprávět svůj příběh o tom, jak válka změnila naše životy. Jmenuji se Anastasia, pět let pracuji a studuji v Kyjevě. Jednoho zimního dne 24. února mě probudily silné exploze nedaleko mého domu. Výbuch byl tak silný, až se chvěly okenní tabulky. Byla jsem zmatená a nevěřila, že tohle je válka. Musela jsem se rychle vzpamatovat, dát dohromady myšlenky a sbalit potřebné věci. Čas od času se ozývaly výbuchy, bylo to velmi děsivé. Moji přátelé mi navrhli odjet na západní Ukrajinu a pak do zahraničí. Vyrazili jsme ještě týž den odpoledne. Cesta, která běžně trvá šest hodin, se protáhla na čtyři dny. V některých oblastech byly již poničené mosty, silnice rozbombardováné. Dlouhými objížďkami jsme se přiblížili k Polsku.

 

Všichni jsme pevně věřili, že válka do týdne skončí. Na hranicích jsme čekali dva dny. Nikde nebylo k dostání jídlo, benzínky zely prázdnotou. Najednou jsme byli mile překvapeni lidmi, kteří
šli po silnici a rozdávali jídlo zdarma, jen tak. Ve Varšavě jsme se ubytovali v hostelu. Nyní vám povím něco o své rodině.

 

Pocházíme ze Sumského kraje. Moji rodiče a sestra žili svůj poklidný život, chodili do práce, do školy. Ten den, kdy nám bylo oznámeno o vojenském útoku, všichni zůstali doma. V prvních dnech války byl v našem kraji klid, ale po třech dnech naším městem pochodovala nepřátelská vojska a tanky jely na Kyjev, naše město bylo obklíčeno.

 

Zpočátku se civilistům neubližovalo, ale po nějakém čase začali Rusové vykrádat domy a byty ve vesnicích poblíž našeho města . Náš příbuzný se dostal pod palbu, když se chystal rozvážet chleba lidem ve vesnici a jako zázrakem přežil. Všichni jsme byli šokováni tím, co se dělo. Když jeli po silnici obyčejní lidé, Rusové prostě stříleli po autech, umírali i lidi z našeho města. Ruská armáda začala aktivně posílat rakety na naši oblast. Moc jsem se bála o svou rodinu, občas ani nebylo možné se s ní spojit. Asi měsíc naším městem projížděly ruské vojenské síly. Jejich cílem byla Kyjevská oblast, Buča, Irpeň, Boroďanky a další. Vojáci zabíjeli, znásilňovali ženy, děti, kradli a vypalovali domy. Je těžké pro nás pochopit, jak tito lidé po tom všem mohou dál žít a jak je člověk něčeho takového schopen.

 

Na naše město padaly rakety a neustále houkala siréna. Přátelé naší rodiny nám navrhli, abychom přijeli na měsíc do Černé Hory. Zavolala jsem mamince a rozhodla jsem se,
že se s nimi setkám v Evropě. Moje máma a sestra jely autem, bylo to velmi nebezpečné, protože mohly být přepadeny vojáky. Nakonec ale všechno dopadlo dobře, opustily zemi a byly v bezpečí. Potkaly jsme se v Budapešti a pokračovaly v cestě za svými přáteli. Všichni jsme se cítili beznadějně a ztraceně.

 

Díky mému kamarádovi jsem potkala Kimberly. Když od života vůbec nečekáte zázrak, ale věříte, určitě přijde. Pro nás byla naším zázrakem nevládní organizace Amity v Praze. Pomáhali nám s bydlením, jídlem, zajistili pro nás veškeré sociální zázemí, pomoc jsme dostávali sedm dní v týdnu. Takovou podporu od týmu Amity jsme si ani neuměli představit, s jakou otevřenou náručí nás přivítali a jak se o nás postarali.

 

Stále nemůžeme uvěřit tomu, co se děje na Ukrajině. Opravdu si přejeme, aby vše co nejdříve skončilo, ale bohužel vzniklá situace nás drží v napětí, jelikož zvěrstva v naší zemi stále pokračují, létají rakety a zabíjejí civilisty. Moc si přejeme, aby se stal zázrak a věříme, že je to možné.

 

Naše rodina chce poděkovat Amity za skvělou práci, za pomoc a podporu. Tohle zůstane v našich srdcích navždy. Děkujeme!